|
Přední reprezentant nové vlny Elvis Costello kdysi způsoboval rozruch praštěně barevnými saky, brýlemi a la Buddy Holly a napumpovaně emotivním zpěvem nad překotnou kapelou. Úspěch měl doma i v zámoří hned debutovým albem My Aim Is True (1977). Postavení si upevnil sérií skvěle se prodávajících desek s kapelou The Attractions
Publikum pak už šlo za ním, a tak se mohl postupně vymanit ze škatulky postpunku a nacházet vlastní výraz. Trvale usazený v USA a řazený mezi prominentní autory obracel pozornost ke kořenům populární hudby. Přetvářel a organicky zapojoval prvky různých žánrů do vlastní tvorby plné nečekaných a nových věcí. A vždy to prodchl skoro urputnou energií a zaujetím i zvláštním smutkem.
Také jeho přítel, producent T-Bone Burnett kutá ve starých vrstvách a zůstává přitom aktuální, jak to známe kupříkladu z desky Raising Sand Roberta Planta a Alison Kraussové. V nashvillském studiu se během natáčení National Ransom prolnuli Costellovi muzikanti Nieve a Thomas s výkvětem akustických instrumentalistů. Kytarové ozdoby vznikaly pod rukama experimentátora Marka Ribota a občas se zapojila dechová sekce nebo smyčcový ansámbl.
Titulní píseň s rázností někdejšího protagonistova punkerství odráží rozhořčení i bezmoc nad bankéřskou chtivostí coby příčinou finanční krize. Paralela s krachem Wall Street roku 1929 v některých písních také evokuje tehdejší otřesený svět, ale i jiné chmurné momenty minulého století. Také proto občas z desky táhnou názvuky meziválečné muziky. Mezi lehce nahozenými minipříběhy vystupuje do popředí Jimmie Standing in the Rain s osamoceným country epigonem v mlze a dešti na anglickém nádraží. V Costellem perfektně vybrnkávané Bullets for the New Born King jde zase o dvojici nájemných vrahů kdesi ve Střední Americe. Zvlášť působivý je pomalý song You Hung the Moon, táhlé zoufalství matky ze ztráty syna v prvé válce, skladatelský klenot. Místy se kapela i zpěvák rozběhnou do prosvětleného country (Dr. Watson, I Presume Me s hlasem Vince Gila), orchestrace písní ve volnějším tempu mají jemné valéry. Na řadu přichází i ostře costellovský rock’n’roll (The Spell That You Cast) i hravější polohy, například v závěrečné goodtimeové A Voice in the Dark. Těžko odhadnout, jak mnoho tentokrát Burnett, pro kterého je studio živým organismem, do autorových představ zasahoval. Možná přispíval jen drobnějšími radami a plnil roli dramaturgického oponenta a zvukového inovátora.
S Costellem si ale zřejmě dokonale rozumí. Ten pak i na National Ransom zpívá, jak to od něho známe a čím je jedinečný. Nostalgie, místy až drtivá tíha a naléhavost, patetičnost zvláštního druhu jsou pro něho příznačné. V hlase má bolestné vibrato, nebojí se jít do poloh skoro za hranou svých dispozic. Takhle přímě servírované, obnažené emoce většinou čekáme spíš od zpěvaček než z projevu zralého muže. Costello také snadno může iritovat. Komu se takový pocit vyhne, má z onoho takřka zápasu o vyrvání a zprostředkování obsahu zážitky, jaké populární hudba přináší jen výjimečně.
Elvis Costello: National Ransom,
Hear/Universal, 2010.
| 
